makulatura: bílé břehy

Na pozvání oragnizátorů plenairové akce Bílé břehy jsem upravil v poli jižně od vodní nádrže malý posed na audiokinetický objekt.
Akce byla anoncována sloganem: Vize, naivita, setkání-několika-denní mezioborové setkání v úrodné krajině Polabí, využívající inženýrských a občanských staveb v okolí vodní nádrže Bílé Břehy, pro vznik diskuze a reakcí na téma ,,um a zemědělství“.Je možné náš současný vztah k půdě, změnit například formou uměleckého zásahu?
http://www.bilebrehy.cz/
Nevím jak změnit náš současný vztah k půdě, nevím vlastně jaký vztah k půdě lidé v okolí mají. Po cestě k nádrži jsem ale míjel pole se schnoucí všetatskou cibulí, takže nějaký smysl místní zemědělství patrně ještě má. Stařík se kterým jsem jel motorákem do Všetat tvrdil, že místní cibulářské tradice zcela vymřely.
Nádrž byla vybudována v šedesátých letech a je spojená dlouhým čerpacím potrubím s Labem. Sloužila pro zavlažování okolních polí, dodnes je udržována v provozuschopném stavu. Kolem nádrže umístěné na náhorní plošině jsou stormy a keře, nedaleko vedou stožáry vysokého napětí. Koupil jsem 20 metrů letecké gumy šiře 6mm a hledal jsem větrný prostor, kde by se dala vytvořit aiolská harfa, jejíž princip jsem převzal od Maxe Eastleyho a vyzkoušel v terénu několikrát, naposledy na těžních věžích na Mayrovce.
Původně jsem chtěl vytvořit řadu železných tyčí propojených vibrujícími gumami, ale tyče, které jsem ten den koupil ve Feroně, autem během pátku nedorazily. Nakonec jsem našel v rákosí na kraji pole asi 200 metrů od základního tábora nízký myslivecký posed, který mi kolemjdoucí skupinka Maďarů pomohla přesunout nekolik metrů do zoraného pole-na místo, kde vanul celkem pravidlelný vítr.
Na dřevěnou konstrukci jsem připevnil 5 několikametrových gum a druhý konec upevnil na zemi. Během prvního dne, kdy jsem na Bílých březích setrval hrála posedová harfa celkem slušně a vizuálně z dálky připomínala trochu opuštěnou helikoptéru. Jeden z míjejících návštěvníků nazval instalaci Neposed. Nejlépe zněla ze vzdálenosti asi 20 metrů.
Ve večerní krajině s nízkým sluncem a dlouhými stíny na zoranéhom poli a s dalekým horizontem mi připoměla situace obraz z povídky Dina Buzzatiho "Tatarská poušť" zachycující nekonečné čekání vojáků v pevnosti na pomezí s tajemnou říší barbarských tatarských nájezdníků. Zvuk gumových pružin ve větru vytváří atmosféru pustiny, nebo zvuk perutí velkých ptáků, připomínající vrzání křídel hejna labutí, letících nad vyschlým korytem řeky směrem na sever.
Večerní program s hudbou Dekadent fabrik a Paumanokem a následná noční hlasitá párty mne vyčerpaly natolik, že jsem se s rozbřeskem a v dešti vydal po betonové stezce zpátky do civilizace- na nádraží do Všetat.