Pohled do instalace Ha houby, Gottfrei, Opava, 5.září 2012
Na pozvání Martina Klimeše z iniciativy Bludný kámen v Opavě jsem navrhl pro výstavu Na houby ke 100 narozeninám Johna Cage následující piece:
Napsal jsem předem některým účastníkům a organizátoru výstavy email ve kterém jsem je požádal aby přijeli do Opavy s holí, vycházkovou, nebo jinou, pokud možno se zahnutou hlavicí. Hole pak mohou opřít od zeď kamkoli se jim zalíbí ve výstavních prostorách.
Přivezl jsem z Prahy asi 8 zapůjčených, nebo nalezených holí a umístil do rohů, atd. Dvě z nich jsem upevnil do podlahy v prostoru Gottfrei.
Celkově na výstavu přišlo počítám kolem 20 holí.
hole zapůjčili: Tomáš Hrůza, Tomáš Vaněk, Michal Kindernay, Saša Krestovský, Matěj Strnad, a další anonymové.
Pohled do instalace Ha houby, Gottfrei, Opava, 5.září 2012
http://www.bludnykamen.cz/
Nápad vznikl banálním spojením archetypálního nástroje při houbaření a odkazem k příruční pomůcce, kterou by John Cage, kdyby byl býval ještě naživu patrně potřeboval k pohybu.
Martin Klimeš mluví a otevírá
pohled do instalace, foto: Michal Kindernay
pohled do instalace, foto: Michal Kindernay
pohled do instalace, foto: Michal Kindernay
J.Krtička s holí před výstavním prostorem Divadelní klub 5.září 2012
Hůl má v sobě také souvislost se světem zvukového nástroje a rytmické klapání, které vydává chodec s holí v městě lze připodobnit k jakémukoli jinému perkusivnímu nástroji. Původně jsem vycházel ze scény, či obrazu, (i když jen pomyslného), ve které do Opavy míří 50 návštěvníků a návštěvnic opatřených holemi, které se z našeho života v posledních desetiletích skoro vytratily a míří pomalým krokem směrem do obou galerií, klapajíce průběžně při chůzi a vytvářejíce tak nevědomky piece pro Johna Cage, ke kterému jsem si pro sebe dodal také Roberta Walsera.
http://aporee.org/maps/work/?loc=14739
(Walser zemřel během špacíru, pravidelné procházky, na kterou se vydával každodenně z ústavu, kde strávil dlouhá léta svého života.Jestli měl hůl, či neměl není v tomto případě rozhodující).
Hole před cestou do Opavy
Při vernisáži jsem v prostoru před jedním z výstavních prostorů naproti katedrály nahrál chůzi s hůlkou - španělkou a uložil jej na stránku aporee.org přesně na místo, kde zvuková nahrávka vznikla.
Několik ilustrací, dokládajících význam hole v dějinách a kultuře.
August Sander, Tři mladí vesničané na cestě na zábavu, 1914
Franco Zecchin - “Palermo, Italy, 1988. Brotherhood of Holy Crucifix
Jorge Luis Borges v Neapoli, nebo Palermu
Lev Tolstoj v přestrojení na cestě do Jasné Poljany
Josef Beuys Poster, N070815SE_118_098 – Overcome Party Dictatorship Now’
Josef Beuys, I like America and Americka likes me
Ghandi
Fred Astair
Cesta na Západ, Opičí král
Hermova hůl
esej o významu hole pro polidštění člověka bude následovat zde
Hůl, krok, prostor
O
fotografii “Trojice venkovských mladíků na cestě do města” Augusta
Sandera z roku 1913 John Berger píše ve své eseji “O obleku a
fotografii” ze sbírky textů About Looking. Zmiňuje sice krátce hole,
které vesničani drží v ruce, ale hlavně se věnuje jejich nedělním
oblekúm a potažmo i zvyklostem, které vesničany (tehdy ještě v celé
Evropě) nutily oblékat černé šaty s vestou a sakem pro slavnostnější
příležitosti. Hole, které trojice mladíků třímá v ruce, jako by “ to
byly pomůcky honáků krav”, nicméně sahají svojí genealogií do daleko
hlubších podloží civilizace, než nějaký znak třídní sounáležitost.
Hůl je
archetypálním nástrojem, nejdeme ji v různých podobách snad ve všech
dávných, moderních, přírodních i postindustriálních kulturách. Svým
způsobem jsou hole posledním článkem, který dnešek spojuje s
prototechnologií – vedle kamene asi prvním nástrojem v ruce
člověka.Teprve mobilni telefon zdá se definitivně nahradil, nebo nahradí
hůl v globálním měřítku.
Hůl jako
status mužské důstojnosti byla ještě vcelku běžná u generace mých
prarodičů. Pamatuji si že oba dědové vycházeli ven s holí, jeden z nich
je zachycen na 8mm filmu v pohybu, kdesi na ulici jak elegantně při
chůzi s holí cvičí a zvedá špičku v rytmickém švihu dopředu, směrem k
horizontu.
Vycházková
hůl (spolu s tmavým oblekem a mužským kloboukem) se postupně poslední
polovinu století vytrácely z všednodenního světa a vycházková hůl
zůstala jakýmsi etnografickým venkovským rudimentem ze starých časů.
Vrátila se teprve nedávno v podobě sportovního náčiní jako dvojice
skandinávských holí.
Předmět
jako je Hůl má - tak jako ostatně každá lidská technologie-proteovskou
povahu: může být oporou, kyjem - smrtící zbraní, magickým nástrojem,
znakem nadřazenosti nad ostatními, znakem sounáležitosti s ostatními,
ideální pomůckou k prodloužení paže, mírně upravena pak oštěpem, lukem,
hudebním nástrojem, jako je tomu třeba u brazilské berimbau, nebo u
kirgizských dlouhých trumpet.
Hůl se
nehodí do věku automobilismu, ale souzní s civilizací vandráků,
poutníků, světců a podobných nomádů, s kulturou která se snad znovu
nenápadně navrací. Fyzický pocit sevřené dlaně kolem oblé rukověti
dřevěné hole spojuje chodce s cestou, s kameny, skalami. hlínou,
dobrodružstvím i epickou písní. Rytmus ťukání okovanou, nebo holou
špičkou hole pomáhá vést pravidelný krok, překonat únavu, nerovnosti
terénu, umožňuje sestupovat do údolí a šplhat vzpřímeně do strmého
srázu. Viděl jsem pastevce krav v bulharských horách stoupat s holí v
ruce po skalách, po kterých by horolezec lezl jen s cepínem.
Škoda holí, které padnou vedle..
Nano Vasconcelas
M.V.
Žádné komentáře:
Okomentovat