pondělí 29. dubna 2013

Gary Hill

http://youtu.be/ZTw6YeatMb8
Dnes, podle všeho již uzavřená kapitola raných dějin „videoartu“ je příznačná stylovou, formální, ideologickou a žánrovou amorfností a mongrelizací. Umění využívající pohyblivého elektronického obrazu – tedy „videoart“ byl ve svých počátcích - tedy v období mezi koncem 60.let a koncem 70.let - formován tendencemi živelné a někdy bezstarostné “bastardizace” a ironizace starších výrazových a žánrových forem a obsahů, tendencemi k propojování různých kontextů a zdánlivých a skutečných protikladů. Vedle toho také odklonem od stereotypů vládnoucím v relativně kompaktní soudržnosti zájmových skupin, seskupených kolem užití postupů „klasických“ technologií a sociálních vrstev, vztahujících se například k experimentálnímu filmu, konceptuálnímu umění, happeningu, landartu, počítačové grafiky, práci s literárním textem, nebo hnutím kolem tehdejší elektronické a hlavně rockové avantgardní hudby, která byla vedle filmu patrně tím nejsilnějším hybatelem radikálních změn.
Videoland“, jako tehdy relativně intuitivní soubor vizí, nástrojů a modelů směřujících k alternativě politiky, ekonomiky, estetiky a etiky elektromagnetického obrazu se pohyboval mimoběžně nebo dokonce prostupoval zdi filmových sálů a festivalů, etablovaných galerií, muzeí, procházel přes hranice komerčních televizních kanálů a tvořil možnost artikulace umění v opozici vůči kulturnímu establishmentu, kurátorům a producentům. Video si hledalo místo kdesi mezi dveřmi, v čekárnách, komunitních centrech, soukromí obývacích pokojů a ateliérů, nebo dokonce v utopicky nekomerčním systému peer to peer – tedy modelu sdílení a distribuce uměleckého obsahu prostřednictvím magnetické pásky - zázračného a relativně levného média záznamu audiovizuální informace. Umělec a jeho publikum nepotřebovali zdánlivě víc než čas, nápad, kameru, elektrický proud a přehrávač, propojený s televizním monitorem.
Umění videa snilo o tom, že se zbavilo galeristů, artdealerů, mecenášů, grantů a reklamní časopisů, žilo na magnetickém nosiči a - napříč jazykovým babelem a navzdory pocitům třídní sounáležitosti měli všichni stejnou pozici. (viz například rozhovor s Tony Conradem v rozhovoru pro videoantologii Surveying of First Decade pro Video Databank. Data byla zaznamenávána různými kamerovými systémy, (které ostatně stejně vyráběly a poskytovaly velké firmy) a byla ukládána v různých formátech, například U-matic (firma Sony je dala do prodeje od roku 1969), Betamax a nakonec vítězný formát VHS (producenti JVC a SONY). Ten se rozšířil do uživatelského a uměleckého prostředí v roce 1980.1

Míšenecká“ vlastně byla i „národní příslušnost“ nového formátu uchovávání, přenosu a generování zvuku a obrazu.Technologie a marketingová strategie lehké, kompaktní a uživatelské videokamery – camcoderu japonské provenience byla zpočátku vyvinuta hlavně pro žurnalisty, pracující někde v terénu bez profesionálních kameramanů televizních zpravodajských agenturna konci 60.let byla pozornost amerických i japonských médií upřena na monitorování válečného konfliktu ve Vietnamu)2 Video technika byla však záhy apropriována především jednotlivci a komunitami umělců, žijících tehdy hlavně V New Yorku a na západě Spojených států, pocházejících z různých zemí, nejrůznějších profesí a hlavně s nejrůznějšími vizemi a představami, jak by bylo možné pro uměleckou práci videokameru využít.
Někteří z nich se dostali k nástroji s průpravou a zkušeností získanou buď ve filmovém průmyslu, nebo v dokumentárním nebo strukturálním filmu (Woody Vasulka, Ira Schneider, Stan VanderBeek, Tony Conrad, Hollis Frampton, David Larcher, Chris Marker), další přišli z oblasti performance, divadla a vizuálního umění (Gary Hill, Bill Viola, Lyn Hershmanová, David Lamelas, Dan Graham, Bruce Nauman, Joan Jonasová, Martha Rosler, Douglas Davis, Paul Garrin, Vito Acconci, atd). Korejec Nam June Paik - jako stálice syntetického videopanteonu byl profesně školený hudebník, stejně jako třeba Steina Vasulka.
GARY HILL
Impressions d'Afrique, 2003
Four video projectors, four-channel sync box, four DVD players and DVD's
two motorized mirrors floor mounts and two projecion screens
COmissioned by the Fondation Cartier pour l'art contemporain, Pairs.
Edition of two and one Artist's Proof
Historický žánr videoartu nese i další schizoidní rysy: video je objektem a ne-objektem zároveň, nemělo dosud kanonizavané kategorie, hierarchie a genealogii, téměř nikdo video nesbíral a bylo ho těžké ho prodat, levitovalo v prostou mezi monitorem, kamerou a pásky, bylo kdesi “mezi filmem a krbem”. To je ostatně název videoinstalace Američana Garyho Hilla z roku 1991.
Videoart, jako pomyslný derivát filmového a televizního univerza (i když „rozšířeného“ myšlenkami a texty Gene Youngblooda“) nepadl tak daleko od stromu, jak by si tehdy jeho apologeti podle vlastních slov přáli. Gary Hill, podobně jako další příslušníci první generace videoartu dokládají okouzlení lehkostí, rychlostí, odhmotněním a dostupností zpracování a šíření elektromagnetického obrazu jako protikladu k institucionální, materiálně, ideologicky a ekonomicky determinované produkci filmu a v určitém smyslu i televize a výtvarného umění. Byli formování spíš alternativní soudobou hudbou, myšlenkami kybernetických textů, filosofií změny Buckyho Fullera a Herberta Marcuseho, McLuhanovou teorií médií, konceptem v umění, tradicí Dada, hnutím Fluxus, avantgradním divadlem života i experimentálním komunitním televizním „živým“ přenosem, než holywodským filmovým průmyslem. Film je nicméně reflektován v řadě historického videoartu jako nevyhnutelný referenční prvek, syntetizující médium a všeprostupující tkáň společné paměti dvacátého století.

V Hillových pracích lze najít zřetelnou vazbu k dějinám a skladbě filmového jazyka. Gary Hill začal profesní kariéru jako sochař, tedy spíš jako přemýšlení o hmotě a prostoru, než o čase, ale postupně se seznámil s filmovou technikou v televizních nekomerčních studiích, kde technické zázemí a specialisté poskytovali řadě uměleckých projektů, případně v akademickém kontextu nebytnou podporu. Poučenost dějinami pohyblivého obrazu, technikou kamery, střihu a záběru je zřetelně cítit ve většině jeho jednokanálových videí a video později i video instalací. První akce ve výstavní galerii sestávala symbolicky ve vybourání jedné stěny místnosti a dokumentace tohoto aktu na videokameru a promítání záznamu v galerii. Jakoby došlo k fyzické intervenci videa, plynutí času a anarchistického aktu do hájemství pojištěného prostoru instituce reprezentace Umění. Video bylo konzervativní kritikou dlouho vnímáno jako nevítaný infiltrátor z jarmarku populární a anarchistické kultury ulice, i když několik galeristů jako například Howard Wise od roku 1960 do roku 1970 vystavoval vedle kinetického a světelného umění také video (výstava TV as a Creative Medium v roce 1969). Nicméně první galerie specializovaná na videoart vznikla v liberálním Holandsku (Montevideo a Tame Based Art) a nikoliv v USA.
Co je signifikantní v kontextu dějin videoartu je Hillův vytrvalý krouživý pohyb kolem zkoumání jazyka, textu, znaku, zvuku, gesta, jeho expedice k literatuře a filosofii, poetice elektromagnetického eseje. Výsledkem jsou zřetězené pásy vizualizací a interpretací fragmentů těžených často z evropského existencionalismu a fenomenologie. Stýká a střetává se zde semiotika a fonetika mluveného a psaného slova s kódem obrazu a myšlenkovou esencí v syntéze videa, jako formy aktualizace lidského výrazu. Gesta, slova a prostředí většinou izolovaného jedince v dramatickém okamžiku konfrontace s něčím, nebo někým jiným, s tím „Druhým“.

Derrida označuje neklidnou povahu Hillovy strategie posunu od psaného textu, mluveného slova směrem k obrazu, zvuku a pohybu těmito slovy: “Každé z jeho děl se jeví jako výlučné a posunuje všední techniku zvanou video, směrem k dobrodružství. To pak poskytuje dílu jeho nezastupitelnost, (kvalitu) mezi dalšími nezastupitelnostmi, doplněnými o další zvláštní účinky rukopisu. A to dokonce i tehdy, když se zapojí další věci, další „druhy umění”, mající jen málo společného s videem”.
Jacques Derrida "Videor"
Hill sám se hlásí svými pracemi ke zdrojům spíš z oblasti filosofie nebo literatury (Maurice Blanchot, Martin Heidegger, Ludwig Wittgenstein, Gregory Bateson, Jacques Derrida) než ke kontextu vizuálního umění, nebo filmu. Řada vícekanálových instalací s monitory svědčí o snaze zachytit zvláštní povahu nového média – jeho elektronické syntaxe, „intermedializované“ syntézy reprodukovaného mluveného, psaného slova a gesta: „odtělesnění“- oddělení se od původních zdrojů hlasu, od vzorců zavedené reality, od tíhy a fyzičnosti vlastního těla a od jednoznačné identity. Fantomová substance vidoeobrazu, které jej klade do příbuznosti s filmovým obrazem je opakovaně zpřítomňovaná chvějícími se membránami obrazovek, zpodobňujících obraz, slovo, nebo fragmenty těla, doplněné o reprodukovaný zvuk, klouzající skrze prostupnou hmotu projekčního plátna, nebo jako plasmatickou esenci světelného těla v kuželu paprsků videoprojekce samotné.
Jednou z příznačně intermediálních forem, lavírujících na pomezí filmu, textu a eseje je videopáska „Site Recite“ (a Prologue) z roku 1989. Jde o čtyřminutový záznam plynutí světla a zvuku - pohybu mechanického oka objektivu, namířeného do nedifinovaného interiéru. Jde o zátiší a zároveň tematizujíce symbolicky nehybnost a bezčasí elektromagnetické datové paměti. Příběh začíná ve tmě, pozvolna se vynořují mihotavé obrysy předmětů, mužský zastřený hlas recituje autorský text:
"Zdá se, že se nikdy nic nepohnulo.V každém popisu vězí cosi, co může být lstí. Možná se všechno pohybuje úměrně, ruší možnost změny a odcizenost úsudku. Ne, převažuje jiný pořádek: všechno se děje zároveň, jsem jen poruchou, zabalenou v sobě, jsem jakýsi přízrak, upírsky bloudící lesem a míjející okolní stromy.. .“

Kamera levituje kolem shora difuzně osvětlené desky stolu, na níž jsou rozmístěny předměty jakoby z barokních obrazů: kosti, ptačí a opičí lebka, skořápka, krystal, mrtví motýli, ořechy, ulity a útržky popsaného papíru. Atmosféra videa připomene rozpohybované plátna vlámských a holandských malířů, nature morte, nebo kabinet kuriozit, asambláže přírodnin, podivností, věcí beze jména: metafory smrti a paměti zároveň, symboly „vanitas“ a „memoria“, které nalezneme v severní Evropě pozdní renesance a baroka.3.
Plovoucí kamera se roz-a za-ostřuje, „hledí“, nebo „skenuje“ jednotlivé objekty a simuluje proces akomodace oka. Jde o namáhavý kognitivní proces percepčního aparátu, předprogramovaného při pohybu, orientování se v prostoru a při rekonstrukci trojrozměrného prostorového vjemu. V setmělém prostoru projekce obrazu a prostoru projekce vyvolává pocit percepční ambivalence a zastaveného, nebo nelineárního času. Není jasné, zda jde o dokumentaci místa, nebo o 3d rekonstrukci recitování virtuálního prostoru (site – recite).
Hillův zdánlivě nepřetržitý záběr "bez střihu" v „Site-recite“ (předehra) připomene známý Hitchcockův postup střihu z filmu "Rope" z roku 1948. Příběh vysokého umění vraždy se také (jakoby) odvíjí na plátně v reálném čase během jedné a půl hodiny a subjektivní kamera –svědek, kamera – oko sleduje naraci s nelítostně mrazivým voyeurismem oživeného sledovacího mechanismu. U Hitche i Hilla jde ovšem o dvojitou simulaci „reálného času“: Hitch nemohl z technických důvodů ve 40.letech minulého století točit 90 minut nepřetržitého pásu a „Rope“ je proto „slepen“ z devíti desetiminutových fragmentů, navazujících na sebe v detailech nepohyblivých záběrů. Podobný trik použil i Hill, když pospojoval stovky jednotlivých statických záběrů, překrývajících se ve fázích rozostření obrazu. Příbuznost detektivního žánru „příběhu s tajemstvím“ není uváděna zcela náhodně. V jistém slova smyslu je „Site recite“ opravdu mikropříběh intelektuálního žánru mystery, i když je spíš naznačeno, než naplno prozrazeno prostřednictvím poslední sekvence.
Kdo se dívá?
Během videa, v němž je „re-citován“ poeticky filosofický text o paměti, vědomí, identitě, pohybu a vnímání, jsme pozvolným mechanickým přemisťováním posouváni tím zšeřelým iluzivním časoprostorem. Za chvíli si divák uvědomí, jak těžko lze odhadnout, zda jde o pohyb stolu s předměty, nebo naopak kamery, pozorující statické zátiší. Rytmus hlasu je synchronizován s opakovaným zaostřováním a mlžením hloubky obrazu. Poslední sekvence zavede diváka zprvu do větší vzdálenosti od zátiší, aby kamera najednou pozadu vplula do mluvících úst, do pozřena do nitra neznámé „video bytosti“.
„… musím se stát válečníkem vlastního vědomí, pohnout tělem, pohnout myslí, pohnout slovem, pohnout ústy, roztočit osten okamžiku.. představit si vlastní mozek jako bližší, než oko.“
Teprve v závěru videa si uvědomíte, že se může jednat o fenomenologii jazyka samého, protože ten je vlastně aktivním subjektem, nebo hrdinou Site-recite. Mluví snad mysl, lingua, res cognita, artikuluje a vymezuje vlastní identitu během pohledu upřenému na relikty pomíjivých těl, na zhmotnělé představy a petrifikované rozpadající se vzpomínky? Jazyk mluví sám k sobě, mumlá cosi o nejistotě a nutnosti pohybu, o pohnutých okolnostech existence a nebezpečí ustrnutí a mentální entropie, o smrti, mlčení.
Teprve posledním záběrem se odhaluje smysl těkavého, trhavého pohybu kamery, střídání ohniska optiky, rozostření a zaostření, rezonujícího se slovem. Kolize techniky a biologických procesů, pomíjivost indexů marnosti, rozhozených po desce stolu. Jde paralelně o technický experiment s mody vidění a lehce filosofickou interpretaci diskursu o epistemologii.
Zajímavé, je že jde jen o prolog k zamýšlené a nikdy nerealizované audiovizuální instalaci „Which Tree?/Který strom)“. Ta měla obsahovat megabity informací, tisíce sekvencí a obrazů, několik zvukových stop, zapsaných na tehdy průlomový, dnes skoro zapomenutý typ nosiče - interaktivní laserový disk. Laserdisc měl diváka pozvat do spleti nekonečně propojených chodeb labyrintu, pavoučích cestiček, umožňujících donekonečna bloudit virtuálním „lesem“ plným větví-obrazů, listů-hlásek a kmenů-vět, prodírat se vegetativními zřetězenými větami, vyrůstajícími z jungiánské hlubiny genetických archetypů, paměti a krajiny mozku.
To je ostatně scéna naznačená v sekvenci cesty hrdiny nočním lesem v Hillově video adaptace textu Maurice Blanchota „Nevěřící Tomáš“. Těžko říct, jak by konečná realizace nakonec vypadala. Ale podobné komplexní vizualizace digitálních poetických databází a labyrintů se podařilo později realizovat například Simonu Biggsovi, Jeffrymu Shawovi, nebo Billu Seamanovi v autogenerujících, autopoetických nebo interaktivních audiovizuálních imerzivních systémech, kde se hranice mezi obrazem a mimo obrazem postupně začala rozpadat.
Tall Ships, interaktivní instalace,1992
Ve fragmentu Site-recite se patrně uchovala aura tajemství dodnes a krátké dílo bývá citováno a analyzováno v řadě textů, hloubajících o povaze digitálního umění a paměti. Později se Hill věnuje hlavně interaktivním instalacím (Long Ships) a se skupinou spřízněných kolegů experimentálním formám video performance, kde přednatočené materiály jsou kombinovány s hereckým projevem, animací a videem zpracovaným a přehrávaným v reálném čase.

Miloš Vojtěchovský, psáno pro Cinepur 2005

Site Recite (a prologue), 1989, 4 minuty
Literatura:
Assche, Christine van. "Interview with Gary Hill". Galleries Magazine, December/January 1991.
Cooke, Lynne. "Ruminations on a Rapacious Loquacity". In Gary Hill: Spinning the Spur of the Moment, Holly Willis, ed. Irvington, Voyager, 1994.
Ferguson, Bruce. "Deja Vu and Deja Lu". In Gary Hill, Chris Bruce, org. Seattle, Henry Art Gallery, 1994.
Kolpan, Steven. "Bateson Through the Looking Glass". In Gary Hill: Sites Recited. Long Beach, Long Beach Museum of Art, 1994.
Sarrazin, Stephen. "A Discussion with Gary Hill". Chimaera Monographie, n° 10, 1992.
Gary Hill, "Interviewed Interview," in World Wide Video (Art & Design profile no. 31) ed. Johan Pijnappel (London: Academy Group, 1993)
Michael Nash, "Vision after Television," in Resolutions: Contemporary Video Practices,
S. Brent Plate, Between Cinema and a Hard Place: Gary Hill's video art between words and images

1Původně to byla zkratka pro Victor Helical Scan System, interpretovaný později japonským výrobcem na Video Home System).
2 Shodou okolností neapolský velmistr umění „natura magick“ a wunderkamer Giamabatista dela Porta tvrdil, že je objevitelem prvního dalekohledu, popsal systém fungování oka a navrhl jeden z konceptů mechanické paměti - umění paměti „ars memoria“).

interview FRO radio

FM@dia Forum 2004: People from a variety of community-, free-, independent-, sovereign-, civic-, NGO media and social organisations will gather together in Prague and Freistadt to meet, discuss and develop strategies for the liberalisation of the information and communication situation in Europe - with special focus on Central Europe. It is set up for active members and representatives of a number civic, cultural and media initiatives from Czech Republic, Slovakia, Hungary, Slovenia, Poland, Germany, Austria, including guests from both western northern, southern and eastern regions.
http://www.fmedia.ecn.cz/
http://cba.fro.at/2420

Setkání nezávislých médií v Praze (ČR) a Freistadtu (A)Setkání FM@dia Forum 04 v Praze (Univerzální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1) a ve Freistadtu ve dnech 10. - 13. června 2004 se zaměří na výměnu a spolupráci různých komunitních médií na "Východě" a "Západě", a rovněž v regionech za hranicemi rozšířené Evropské unie.
Připojení deseti nových států do Evropské unie 1. května 2004 představuje významný historický mezník. S rozšířením Evropské unie je oživen obraz sjednocené Evropy jako místa míru a spolupráce. Mezikulturní výměna a přeshraniční občanská spolupráce však za všeobecným vývojem citelně zaostává.
Nezávislé autonomní mediální iniciativy pěstují a podporují komunikaci v místních sítích, a také mezi různými společenskými a jazykovými komunitami. Setkání FM@dia Forum 04 v Praze a ve Freistadtu ve dnech 10. - 13. června 2004 se zaměří na výměnu a spolupráci různých komunitních médií na "Východě" a "Západě", a rovněž v regionech za hranicemi rozšířené Evropské unie.
Nezávislá autonomní média plní doplňkovou funkci a upřesňují informace vytvářené masovými médii. Představují dnes základní komponent demokratického vývoje společnosti. V různých regionech "nové Evropy" se podmínky pro fungování nezávislých médií značně liší a odvisejí od místních politických, ekonomických, právních a společenských nedostatků. The FM@dia Forum má napomoci vývoji strategií, jak podpořit a docenit roli nezávislých médií a zajistit jejich postavení v politice Evropské unie.
Účastníci FM@dia Fora jsou pozváni z různých mediálních oblastí a kulturních, společenských a občanských platforem. Na programu prvních dvou dnů fora jsou otázky související s vývojem mediální krajiny v jednotlivých zemích tvořících "evropskou mediální krajinu", sestavení "návodu na přežití pro nezávislá média", a reflexe udržitelné výměny a spolupráce. Forum pak bude pokračovat ve Freistadtu 12. června, kde budou diskutovány přeshraniční aktivity jako součást autonomního regionálního rozvoje.
FM@dia je otevřené forum pro formulaci a diskuzi o strategii pro vytvoření Evropské sítě nezávislých médií.
Program:
www.fmedia.ecn.cz
PRAHA
ČTVRTEK, 10. ČERVEN

Konferenční sál - NoD
09:00 - 10:00 zahájení
Helmut Peissl (Evropské občanské fórum, VFROE, Rakousko)
Miloš Vojtěchovský (Fmedia koordiátor, ČR)
Mercedes Echerer (Evropský parlament, Strana zelených, Rakousko)
Jakub Patočka (Strana zelených, ČR)
Karl Duffek (Kandidát za Sociální demokracii Rakouska do Evropského
parlamentu, Renner Institut, Rakousko)
I. EVROPSKÁ MEDIÁLNÍ KRAJINA
10:00 - 11:00   Panel I - Ekologie mediálního prostředí.
Několik analytických pohledů na topologii mediální krajiny ve střední Evropě
po pádu Berlínské zdi 1989-2004. Příklady se zřetelem na jevy jakými jsou
konvergence médií, nezávislost a transparentnost v masových i občanských
médiích.
Moderuje:
Jeremy Druker (TOL Transition on Line)
Panel:
Marc Gruber (novinář, International Journalist Federation Europe, Francie)
Marius Dragomir (analytik médií, Open Society Institute, Budapest)
Ales Ancipienka (filozof, analytik médií, Bělorusko)
Robert Horvitz (Center for Democracy and Technology & Internews, ČR)
Ricardo Feigel (Odbor pro Média Sasko-Anhaltsko, SRN)
11:00 - 12:30 Panel II - Různorodost médií: Charakteristika
komunitních/občanských/taktických médií. (Kdo, proč, co, jak a pro
koho?)

Moderuje:Eva Thun (Civil Radio, Maďarsko)
Panel:
Helmut Peissl (Evropské občanské fórum, Federace rakouských nezávislých
rádií, A)
Eric Kluitenberg (DeBalie, Next Five Minutes, Nizozemí)
Menno Grootveld (N5M, ProxiVison, Nizozemí)
Elina Racholova (Bluelink, Bulharsko)
Ivan Veselý (sdružení Dženo, ČR)
Iveta Demeterová (Radio ROTA, ČR)
Agnese Trocchi (Telestreet, Candida TV, Itálie)
Branka Curcic (kuda.org, Srbsko)
Olga Samborska (časopis Tusovka, Ukrajina, Německo)
14:30 - 20.00  Dílny-pracovní skupiny.
NoD Konferenční sál, kavárna, galerie  - dílny a skupiny probíhají současně
ve všech prostorech NOD. Mobilní vysílací studio nabízí živý přenos a
rozhovory s hosty a účastníky fora v Praze a z dal?ích míst v Evropě.
A. Audio Video Streaming/Exchange
lektoři:
Pierre de Jaeger (Radio SWAP, Belgie), Guy van der Belle
(dewaag, Anatomix, Nizozemí)
Ana Filip (Burundi, Romania)
Peter Gonda (Slovensko)
Michal Klodner (fcca.tv server, ČR)
Akos Maroy (Tilos Radio, Maďarsko)
Radioakropolis Praha (ČR)
B. The People Speak- týmové mobilní komunikační projekty
lektoři: Saul Albert, Michael Weinkove (Theps.net, UK)
Talkaoke (www.talkaoke.com)
Traffic-island disks (www.traffic-island.co.uk)
Distributed Library Project (dlp.theps.net)
Ana Filip (Rumunsko)
Michal Cudrnák (Shared Library Project, Burundi, Slovensko)
II. SURVIVAL KIT PRO NEZÁVISLÁ MÉDIA - MEDIA POOL
Konferenční sál - NoD
14.30 - 16.00
C. Jak začít a udržet při životě mediální iniciativy různých komunit
lektoři: Wally Geyermann (Radio Z, Německo)
Mojca Plansak (Radio MARS, Slovinsko)
Lana Zdravkovic (Radio MARS, Slovinsko)
Agnese Trocchi (Candida TV, It)
D. Mnohojazyčná média
lektoři: Helmut Peissl (Federace rakouských svobodných rádií)
Ales Car (Magazzine Balkanis, Slovinsko)
Dejan Ubovic (Crossradio, Srbsko)
16:15 - 17:45
E. Evropské a místní lobování a fundraising
Iniciativa pro evropskou Unii nezávislých médií

lektoři: Francesco Diasio (Amis.net, Itálie)
Ferenc Peterfi (Federation of Free Radios)
Helmut Peissl (Federation of Free Radios, Rakousko)
Rui Monteiro (Online/More Colour in the Media, NORCAM, Invandrer TV, Dánsko)
F. Přístup k médiím z pozice gender
lektoři: Eva Thun (Civic Radio, Maďarsko)
Fiona Steinert (Federation of Free Radios, Rakousko)
Štepanka Matušková (www.feminismus.cz)
Anna Balint (Mad'arsko)
Anna (de.indymedia,org)
G. EU - Funding
Prezentace programů Evropské unie pro kulturu a vzdělávání
(Cultura 2000, Socrates, Action programz, strukturálni programy a dalši)
David Roethler (Radiofabrik, Rakousko)
18:00 - 19:00  prezentace výsledků dílen
20:00 - 24:00  Společenský večer kavárna hotelu Imperiál
_____________________________
PRAHA
PÁTEK, 11. ČERVEN


III. VÝMĚNA OBSAHU - SVOBODNÝ PŘÍSTUP K INFORMACÍM
Konferenční sál NoD
9:30 - 12:00 - Panel III - Výměna obsahu - diskuze a prezentace různých
projektů

Moderuje: John Grzinich (MOKS, Estonsko)
Presentace:Dejan Ubovic (Crossradio, Balkan)
Jeremy Druker (Transitions Online, ČR)
Douglas Arellanes (Media Development Loan Fund, ČR)
Joanne Richardson (indymedia.org, Rumunsko)
Michael Liebler (Zip FM, SNR)
Eric Kluitenberg (debalie, Nl)
Intervence: Ralf Wendt a Sven Thiermann / performance:
"NETWORK"
NoD Konferenční sál, kavárna, galerie
14:00 - 18:00  Dílny a pracovní skupiny.
H. Otevřené archivy/sdílení programů, koprodukce
Moderuje: Thomas Kupfer (Interaudio, SNR)
Michael Liebler (Radio Z, SNR)
Ingo Leindecker (Cultural Broadcasting Archive, cba.fro.at, Rakousko)
Sergej Teterin (machinista festival, online platform o mediaartu, Rusko)
Elina Racholova (Bluelink, Výměna informací o environmentu ve východní
Evropě, Bulharsko)
I: Technická řesení.
Jak zjednodusit pro neodborníky práci s obsahem a elektronickými
technologiemi?

Moderuje: Pierre de Jaeger (Radioswap, Belgie)
Pit Schultz (Free radio software, reboot.fm, Německo)
Silvano Gallianai (MUSE 09, muse.dyne.org)
Douglas Arellano (Campware - Media Development Loan Fund, ČR)
Karel Novotný (Toolkit, Econnect, ČR)
J: Komunikační systémy
Jak vytvořit funkční a otevřený nekomerční komunikační systém ve střední a
východní Evropě?
Jak propojit nekomerční/neziskové/neplacené sítě?

Moderuje: Veronika Leiner (Radio Fro, A)
Stefan Tenner (Interaudio, D)
Prezentace: Andreas Behm (Onda Info Berlin, www.npla.de)
K: Perspektivy FMedia Fora v panevropském kontextu
Diskuze o FMedia manifestu, budoucí pozice
FM@dia Fora.Moderuje: Alexandr Baratsits (Radio Fro, A)

18:30 - 20:30 Otevřené diskuzní fórum
Příspěvky k manifestu, výsledky panelových diskuzí, pracovních skupin, atd
.
20:30 - 24.00  společenský večer, restaurant Credo, Petrská 11, Praha 1
_____________________________
FREISTADT
SOBOTA, 12. červen

9:12 transport
FMedia vlak z Prahy do Freistadtu, odjezd z Prahy - Hlavního nádraží

IV. PŘESHRANIČNÍ MÉDIA A MÍSTNÍ ROZVOJ
14:30 - 16:00 - Panel IV. Komunitní média jako nástroj mezikulturní
komunikace

Panel:Brenda Leonhard (Busch Radio, Jižní Afrika)
Adrien Sindayigaya (Bujumbura Burundi)
Ales Car(magazin Balkan, Srbsko)
Jim Doherty (Speak for your self. Irsko)
Marco Angelucci (Radio Tandem, Radio Poplare Network, Itálie)
Rui Monteiro (Online/More Colour in the Media, NORCAM, Invandrer TV, Dansko)
17:00 - 18:30 || Panel V. - Přeshraniční média a místní rozvojPanel:
Sylvia Ammann (Rakousko česká kulturní spolupráce)
Otto Tremetzberger (Radio Freistadt)
Josef Muelbachler (starosta města Freistadt)
Helmut Renockl (Institut for Economic Etics and Regional Development,
Jihočeská Universita a Univerzita Linz)
Harald Liehman (Contract Český Krumlov)
Gabriele Lackner - Strauss (předsedkyně Euregio)
Josef Ecker (odbor kultury Horní Rakousko)
Moderuje:
Claudia Wernitznig (Freistaedter Rundschau, A)
odjezd z Freistadtu  19.42, příjezd do Prahy 23:59
Program  pokračuje  setkáním v  Backwood Association v Harrachsthalu
nedaleko Freistadtu. Pro zájemce je zde možnost ubytování.
"Voicescape"
Koncept, hlas: Ridina Ahmedová
Fotografie: Jakub Simůnek, Iveta Kratochvílová, Adéla Svobodová
Strih: Sárka Sklenárová
Design kostymu: Lenka Kohoutová
http://www.backwood.at
_____________________________
FREISTADT
NEDELE, 13. ČERVEN

10:00 - 12:00 - kulatý stůl s hosty z Jižni Afriky
13:00 - 16:00 - interni zasedání Unie Svobodných Rádií Rakouska
(VFRÖ)
19:00 - 20:00 videokonference WSIS Praha - Linz - Berlin - Seattle
Informace: http://www.worldsummit2003.de/en/web/622.htm
Místa konání:
Praha:
Univerzální prostor NoD
Dlouhá 33
Praha 1
http://www.roxy.cz/nod
Freistadt:
Salzhof
4240 Freistadt
Salzgasse 15
Pořadatelé:Europské občanské Forum
Federatace Svobodných Radii Rakouska
Radio FRO, Linec, R
RadioZ, D
Radio Jelení
Radio Corax-Interaudio,D
NoD - experimentální prostor, Praha
Podpořily:ECF-Evropská kulturní nadace.
Österreichisches Kuratorium für Presseausweise.
Grüne Bildungswerkstatt, Rakousko
Renner Institute, Rakousko
RTR Broadcast and Telecom Regulation ltd., Rakousko
Rakouský kulturní institut Praha
Velvyslanectví Nizozemského království v Praze
Ecconect
Kontakt:Verband Freier Radios Österreich
c/o Thomas Kreiseder
Kirchengasse 4
4040 Linz
thomas.kreiseder@fro.at
0043-650-7904281
Místní koordinace:
Praha:Miloš Vojtěchovský (Centrum pro současné umění Praha, Radio Jeleni, Praha)
milos.vojtechovsky@fcca.cz
Freistadt:Otto Tremetzberger (Radio Freistadt)
otto.tremetzberger@fro.at

bílé břehy



Na pozvání oragnizátorů plenairové akce Bílé břehy jsem upravil v poli jižně od vodní nádrže malý posed na audiokinetický objekt.
Akce byla anoncována sloganem: Vize, naivita, setkání-několika-denní mezioborové setkání v úrodné krajině Polabí, využívající inženýrských a občanských staveb v okolí vodní nádrže Bílé Břehy, pro vznik diskuze a reakcí na téma ,,um a zemědělství“.Je možné náš současný vztah k půdě, změnit například formou uměleckého zásahu?
http://www.bilebrehy.cz/
Nevím jak změnit náš současný vztah k půdě, nevím vlastně jaký vztah k půdě lidé v okolí mají. Po cestě k nádrži jsem ale míjel pole se schnoucí všetatskou cibulí, takže nějaký smysl místní zemědělství patrně ještě má. Stařík se kterým jsem jel motorákem do Všetat tvrdil, že místní cibulářské tradice zcela vymřely.
Nádrž byla vybudována v šedesátých letech a je spojená dlouhým čerpacím potrubím s Labem. Sloužila pro zavlažování okolních polí, dodnes je udržována v provozuschopném stavu. Kolem nádrže umístěné na náhorní plošině jsou stormy a keře, nedaleko vedou stožáry vysokého napětí. Koupil jsem 20 metrů letecké gumy šiře 6mm a hledal jsem větrný prostor, kde by se dala vytvořit aiolská harfa, jejíž princip jsem převzal od Maxe Eastleyho a vyzkoušel v terénu několikrát, naposledy na těžních věžích na Mayrovce.
Původně jsem chtěl vytvořit řadu železných tyčí propojených vibrujícími gumami, ale tyče, které jsem ten den koupil ve Feroně,  autem během pátku nedorazily. Nakonec jsem našel v rákosí na kraji pole asi 200 metrů od základního tábora nízký myslivecký posed, který mi kolemjdoucí skupinka Maďarů pomohla přesunout nekolik metrů do zoraného pole-na místo, kde vanul celkem pravidlelný vítr.
Na dřevěnou konstrukci jsem připevnil 5 několikametrových gum a druhý konec upevnil na zemi. Během prvního dne, kdy jsem na Bílých březích setrval hrála posedová harfa celkem slušně a vizuálně z dálky připomínala trochu opuštěnou helikoptéru. Jeden z míjejících návštěvníků nazval instalaci Neposed. Nejlépe zněla ze vzdálenosti asi 20 metrů.
Ve večerní krajině s nízkým sluncem a dlouhými stíny na zoranéhom poli a s dalekým horizontem mi připoměla situace obraz z povídky Dina Buzzatiho "Tatarská poušť" zachycující nekonečné čekání vojáků v pevnosti na pomezí s tajemnou říší barbarských tatarských nájezdníků. Zvuk gumových pružin ve větru vytváří atmosféru pustiny, nebo zvuk perutí velkých ptáků, připomínající vrzání křídel hejna labutí, letících nad vyschlým korytem řeky směrem na sever.
Večerní program s hudbou Dekadent fabrik a Paumanokem a následná noční hlasitá párty mne vyčerpaly natolik, že jsem se s rozbřeskem a v dešti vydal po betonové stezce zpátky do civilizace- na nádraží do Všetat.





p.s.gumové harfy vibrují a hrají spolehlivě, narozdíl od klasických aiolských harf, kde se používají dlouhé struny od piana.
Říp, foto: Helena Čtr

nadrž, foto: Helena Čtr.
viz Max Eastly:
http://vimeo.com/20936770
Jim Turrell, Hemels Gewelf, Kijkduin, The Netherlands
kresba dina buzzatiho..

Ervěnice neboli Seestadtl

Idea projektu pro aporee radio ozvučujici zmizelá města a vesnice ležící v místech, kde jsou dnes povrchové doly, nebo která jsou případně v procesu navrácení do stavu před lidským osídlením.

http://aporee.org/aporee.html

Ervěnice, Seestadtl
Ervěnice, Seestadtl
Město Ervěnice, neboli Seestadtl, leželo asi deset kilometrů od Chomutova, v nadmořské výšce 252 m. Jejich katastr měřil 679 ha. V roce 1960 byly převedeny do okresu Most, ale to již byla od konce 50. let větší část obce zaniklá a jen zbytek se stal součástí Komořan. Takže celými svými dějinami byly svázány s okresem Chomutov a také většina jejich obyvatel se přestěhovala do nově vybudované části Jirkova, Nových Ervěnic.

Ervěnice vznikly splynutím dvou osad, ležících na břehu tzv. Komořanského jezera, označeného Balbínem v 17. století za největší jezero v Českém království. Jedna z osad, pozdější Fischergasse-Rybářská ulice měla právo rybolovu v jezeře. Druhá osada již toto právo neměla.

Německý název Seestadtl - městečko u jezera -se vyskytuje až od 16. století. Dříve to bylo jen See a ze zdejší tvrze pocházel rytířský rod ze See, latinsky de Lacu. Roku 1392 je zmiňován pán ze Zee alias de Erwenicz. Český název byl používán souběžně s německým a zněl původně Evenice. Je uveden také v první známé zprávě o Ervěnicích z roku 1238: Albertus, filius Nachapluc de Ruenice. Oba názvy prodělaly během staletí hodně změn.

Ervěnice, ta druhá, od jezera vzdálenější osada, byla pravděpodobně kolonizační akcí Načeplukova rodu. Byl zde postaven románský kostelík a zemanské sídlo. Roku 1278 to již byla trhová osada a kolem roku 1300 zde byla vybudována kruhová tvrz s valem a palisádovou ohradou. Tvrz stála v prostoru pozdějšího parku.

V držení Ervěnic se pak vystřídali páni z Isenburku (Jezeří), znovu ze See a pak Vilém Zajíc z Hasenburku. V průběhu 14. století došlo k dělení Ervěnic mezi dědice. V té době byla na levém břehu Bíliny, asi 150 m SV od starší tvrze, postavena druhá, menší vodní tvrz. Začátkem 15. století se tato mladší tvrz spolu s menší částí Ervěnic stala součástí panství Červený Hrádek. Starší tvrz s větší částí Ervěnic patřila k panství Jezeří, kde byl kolem roku 1400 uváděn Busko z Ervěnic.

Po dalších držitelích byly Ervěnice opět připojeny k panství Červený Hrádek a roku 1519 došlo ke spojení obou částí Ervěnic. Obě tvrze v té době již zanikly, snad proto, že přestaly být šlechtickými sídly. Roku 1516 byly Ervěnice povýšeny na město a roku 1568 jim byl udělen Kryštofem z Karlovic znak a pečeť.

Roku 1571 koupil Ervěnice od Kryštofa z Karlovic Bohuslav starší z Michalovic a postavil si na místě pozdějšího vrchnostenského dvora v SV části pozdějšího náměstí nové sídlo, tzv. Nový dům. Po Bohuslavově smrti došlo opět k dělení Ervěnic mezi jeho 4 syny. Nakonec ale vše získal jeden z bratrů -Bohuslav mladší. Po porážce stavovského povstání, ve kterém se silně angažoval, byl na Staroměstském náměstí popraven a jeho zabavený majetek byl z větší části prodán roku 1622 Vilémovi ml. z Lobkovic. V dalším roce získal Lobkovic také Jezeří a vytvořil tak panství Nové Sedlo - Jezeří, jehož součástí byly Ervěnice až do roku 1850.

Roku 1654 žilo v Ervěnicích 11 sedláků, z nichž jeden šenkoval a jeden měl grunt pustý, dále 19 chalupníků, z nichž byl 1 švec, 1 kovář, 1 měl „mlejn na 2 kola moučný" a 2 chalupy byly pusté. Také zde žili 2 zahradníci, což bylo označení pro drobné držitele půdy, kteří neměli vlastní tažný dobytek. V tehdy ještě samostatné Fischergasse žil 1 sedlák a 19 chalupníků, z nichž 7 bylo rybářů, 1 tesař, 1 krejčí a 3 chalupy byly pusté.

Za Lobkoviců se Ervěnickým začalo zase dařit lépe. Roku 1672 získali zpět svá městská práva, o která přišli za Michalovců.

Škola je v Ervěnicích zmiňována k roku 1591 v Kostelní ulici. Roku 1845 byla postavena nová školní budova, ale brzy ani ta již nestačila a musela být v letech 1892 - 1893 postavena opět nová budova, na místě staré radnice. Radnice pak byla přemístěna do školy z roku 1845. Zajímavá je skutečnost, že v Ervěnicích se po roce 1756 nějakou dobu vyučovalo česky i německy. O zřízení české školy požádala zdejší česká menšina v roce 1898. Nastaly tvrdé postihy českých rodičů a další žádosti, až roku 1909 byla česká škola přece jen otevřena.

Dokud se v okolí nerozšířilo dobývání uhlí, zabývala se většina zdejších obyvatel zemědělstvím. Koncem 19. století byla ve městě zastoupena již také všechna řemesla. Bylo zde zaevidováno 74 řemeslníků a 69 obchodníků. Ve městě bylo také 10 hospod a 3 mlýny. Větší firmou byl od roku 1847 závod na výrobu varhan, který exportoval hlavně do Německa, ale i do Ameriky.

Od 2. poloviny 19. století se životní podmínky ve městě stále zlepšovaly. Roku 1868 byl otevřen poštovní úřad, roku 1869 byl postaven vodovod. Ke konci století byla provedena kanalizace a místo bývalého hřbitova byl zřízen park.

Od konce 19. století ovlivňovalo život města dolování hnědého uhlí. Roku 1885 byl otevřen důl Robert, v letech 1892 - 1896 důl Elly a 1913 důl Hedvika. Zdejší uhlí patřilo k nejlepším, proto zde světová krize 30. let nezasáhla tak těžce jako třeba na Mostecku; i když i zde nezaměstnanost prudce vzrostla.

Město mělo v té době již tři náměstí. Hlavní Marktplatz, po roce 1945 náměstí dr. E. Beneše a po roce 1948 náměstí Maršála Stalina. Téměř uprostřed byla barokní podvojná socha svatého Jana Nepomuckého s balustrádou a 4 andělíčky z roku 1730 a na dolním konci náměstí stávala barokní socha svatého Floriána z roku 1717. Před zánikem obce byly obě sochy odvezeny a nyní jsou v Malém Březně v okrese Most. Uprostřed fronty domů, lemujících náměstí, byla radnice a poblíž kostela u silnice do Holešic bývala německá škola. Hřbitov, který byl nejdříve u kostela svatého Jakuba Většího, původně románského a nakonec přestavěného v baroku, byl otevřen těsně za městem, směrem k dolu Robert, pozdějšímu Dolu Jan Šverma.

Na druhém, menším náměstí, stávala barokní socha svatého Antonína Paduánského z konce 18. století, ta se, bohužel, nedochovala. Po válce bylo toto náměstí přejmenováno na náměstí K. H. Borovského.

Třetí náměstí, zvané Anenské a po válce náměstí Adolfa Dvořáka, mělo tvar trojúhelníku a z každého rohu vycházela ulice.

Kromě kostela bývala v Ervěnicích ještě kaple z roku 1768. Roku 1714 založil Oldřich Felix z Lobkovic na sever od obce rozsáhlou bažantnici. Poblíž vyrostla začátkem století hornická čtvrť Domovina s českou školou, fotbalovým hřištěm a sokolovnou.

V roce 1926 byla, přibližně 250 m od dolu Hedvika, uvedena do provozu tepelná elektrárna, patřící v té době mezi největší a nejmodernější podniky tohoto druhu v ČSR.

Dne 20. 10. a 16. 12. 1944 zažily Ervěnice bombardování, při kterém bylo zničeno 34 domů, 6 domů bylo silně a 243 lehce poškozeno. Konec války nastal pro Ervěnice 8. května 1945.

V roce 1921 žilo v Ervěnicích 1298 Čechů a do roku 1930 stoupl jejich počet na 2276.
(Nenašel jsem informaci jaký byl podíl německy mluvícího obyvatelstva).
Koncem 50. let se těžba hnědého uhlí k Ervěnicím stále více přibližovala, z jedné strany postupoval Velkodůl Čs. Armády a z druhé Důl Jan Šverma - takže obec musela nakonec ustoupit důlní činnosti a v roce 1988 zanikl i zbytek Ervěnic, připojený ke Komořanům.

Odsunem Němců se počet obyvatel snížil, ale stále zde ještě žilo hodně lidí.
zdroj: Zdena Binterová, Historičtí svědkové doby v euroregionu Krušnohoří, vydavatel: Zaniklé obce a města chomutovského regionu, o.p.s., se sídlem v Perštejně, 2000
http://www.zanikleobce.cz/

hůl na cage


Pohled do instalace Ha houby, Gottfrei, Opava, 5.září 2012
Na pozvání Martina Klimeše  z iniciativy Bludný kámen v Opavě jsem navrhl pro výstavu Na houby ke 100 narozeninám Johna Cage následující piece:
Napsal jsem předem některým účastníkům a organizátoru výstavy email ve kterém jsem je požádal aby přijeli do Opavy s holí, vycházkovou, nebo jinou, pokud možno se zahnutou hlavicí. Hole pak mohou opřít od zeď kamkoli se jim zalíbí ve výstavních prostorách.
Přivezl jsem z Prahy asi 8 zapůjčených, nebo nalezených holí a umístil do rohů, atd. Dvě z nich jsem upevnil do podlahy v prostoru Gottfrei.
Celkově na výstavu přišlo počítám kolem 20 holí.
hole zapůjčili: Tomáš Hrůza, Tomáš Vaněk, Michal Kindernay, Saša Krestovský, Matěj Strnad, a další anonymové.
Pohled do instalace Ha houby, Gottfrei, Opava, 5.září 2012
http://www.bludnykamen.cz/
Nápad vznikl banálním spojením archetypálního nástroje při houbaření a odkazem k příruční pomůcce, kterou by John Cage, kdyby byl býval ještě naživu patrně potřeboval k pohybu.
Martin Klimeš mluví a otevírá

pohled do instalace, foto: Michal Kindernay

pohled do instalace, foto: Michal Kindernay
pohled do instalace, foto: Michal Kindernay
J.Krtička s holí před výstavním prostorem Divadelní klub 5.září 2012
Hůl má v sobě také souvislost se světem zvukového nástroje a rytmické klapání, které vydává chodec s holí v městě lze připodobnit k jakémukoli jinému perkusivnímu nástroji. Původně jsem  vycházel ze scény, či obrazu, (i když jen pomyslného), ve které do Opavy míří 50 návštěvníků a návštěvnic opatřených holemi, které se z našeho života v posledních desetiletích skoro vytratily a míří pomalým krokem směrem do obou galerií, klapajíce průběžně při chůzi a vytvářejíce tak nevědomky piece pro Johna Cage, ke kterému jsem si pro sebe dodal také Roberta Walsera.
http://aporee.org/maps/work/?loc=14739

(Walser zemřel během špacíru, pravidelné procházky, na kterou se vydával každodenně z ústavu, kde strávil dlouhá léta svého života.Jestli měl hůl, či neměl není v tomto případě rozhodující).
Hole před cestou do Opavy
Při vernisáži jsem  v prostoru před jedním z výstavních prostorů naproti katedrály nahrál chůzi s  hůlkou - španělkou a uložil jej na stránku aporee.org přesně na místo, kde zvuková nahrávka vznikla.
Několik ilustrací, dokládajících význam hole v dějinách a kultuře.
August Sander, Tři mladí vesničané na cestě na zábavu, 1914
Franco Zecchin - “Palermo, Italy, 1988. Brotherhood of Holy Crucifix
Jorge Luis Borges v Neapoli, nebo Palermu


Lev Tolstoj v přestrojení na cestě do Jasné Poljany

Josef Beuys Poster, N070815SE_118_098 – Overcome Party Dictatorship Now’
Josef Beuys, I like America and Americka likes me
Ghandi

Fred Astair

Cesta na Západ, Opičí král

Hermova hůl
esej o významu hole pro polidštění člověka bude následovat zde
Hůl, krok, prostor
O fotografii “Trojice venkovských mladíků na cestě do města” Augusta Sandera z roku 1913 John Berger píše ve své eseji “O obleku a fotografii” ze sbírky textů About Looking. Zmiňuje sice krátce hole, které vesničani drží v ruce, ale hlavně se věnuje jejich nedělním oblekúm a potažmo i zvyklostem, které vesničany (tehdy ještě v celé Evropě) nutily oblékat černé šaty s vestou a sakem pro slavnostnější příležitosti. Hole, které trojice mladíků třímá v ruce, jako by “ to byly pomůcky honáků krav”, nicméně sahají svojí genealogií do daleko hlubších podloží civilizace, než nějaký znak třídní sounáležitost.
Hůl je archetypálním nástrojem, nejdeme ji v různých podobách snad ve všech dávných, moderních, přírodních i postindustriálních kulturách. Svým způsobem jsou hole posledním článkem, který dnešek spojuje s prototechnologií – vedle kamene asi prvním nástrojem v ruce člověka.Teprve mobilni telefon zdá se definitivně nahradil, nebo nahradí hůl v globálním měřítku.
Hůl jako status mužské důstojnosti byla ještě vcelku běžná u generace mých prarodičů. Pamatuji si že oba dědové vycházeli ven s holí, jeden z nich je zachycen na 8mm filmu v pohybu, kdesi na ulici jak elegantně při chůzi s holí cvičí a zvedá špičku v rytmickém švihu dopředu, směrem k horizontu.
Vycházková hůl (spolu s tmavým oblekem a mužským kloboukem) se postupně poslední polovinu století vytrácely z všednodenního světa a vycházková hůl zůstala jakýmsi etnografickým venkovským rudimentem ze starých časů. Vrátila se teprve nedávno v podobě sportovního náčiní jako dvojice skandinávských holí.
Předmět jako je Hůl má - tak jako ostatně každá lidská technologie-proteovskou povahu: může být oporou, kyjem - smrtící zbraní, magickým nástrojem, znakem nadřazenosti nad ostatními, znakem sounáležitosti s ostatními, ideální pomůckou k prodloužení paže, mírně upravena pak oštěpem, lukem, hudebním nástrojem, jako je tomu třeba u brazilské berimbau, nebo u kirgizských dlouhých trumpet.

Hůl se nehodí do věku automobilismu, ale souzní s civilizací vandráků, poutníků, světců a podobných nomádů, s kulturou která se snad znovu nenápadně navrací. Fyzický pocit sevřené dlaně kolem oblé rukověti dřevěné hole spojuje chodce s cestou, s kameny, skalami. hlínou, dobrodružstvím i epickou písní. Rytmus ťukání okovanou, nebo holou špičkou hole pomáhá vést pravidelný krok, překonat únavu, nerovnosti terénu, umožňuje sestupovat do údolí a šplhat vzpřímeně do strmého srázu. Viděl jsem pastevce krav v bulharských horách stoupat s holí v ruce po skalách, po kterých by horolezec lezl jen s cepínem.
Škoda holí, které padnou vedle..

 
Nano Vasconcelas

M.V.

Olga Karlíková

Olga Karlíková (1923 - 2004)

This exhibition at the Gallery of the School of Applied Arts in Prague presents the work of Olga Karlíková, a graduate of The School of Applied Arts in Prague, where she studied between 1945 and 1948 in the studio of textile art with prof. Antonín Kybal. Before fully embracing fine art, she contributed to and influenced the design of decorative fabrics in Czechoslovakia. Traces of her concentrated work with tapestry and abstract textile designs can also be found in her patient way of making this series of drawings, consisting of transcriptions of the aural environment into graphical scores.

O.K. ševelení - murmering, 2003, pencil on paperpencil on paper
Hundreds of drawings inspired by songs of birds, or voices of frogs create an important part of Karlíková's ouvre, although only a small part of them has so far been exhibited. She began creating these drawings in the mid-sixties, and continued almost until her death in 2004. Karlíková shares with many artists of the 1960s generation of Czechoslovakia and abroad, a strong interest in the musical aspects of contemporary visual art, the acoustics of living space, the aural elements of world, and the duration of time in landscapes. The important difference is that her concern for acoustic perception and the attempt to find a way to translate it into graphical signs was for her not a formal or ideological concept, or even an artistic experiment. In her graphical scores she establishes a personal, poetic, and at the same time precise tool and method to maintain a close relation with the morphology of the landscape, as well as the multitude of living beings with whom she shared space.

A large part of the artwork in this exhibition was created in a specific area near the town of Dubá in northern Bohemia. Here Karlíková bought a small house with a garden and barn, where she kept her modest painting studio. A veranda in the garden and the surrounding countryside served as an open air studio and an artistic challenge for her inexhaustibly rich and variable aural explorations.
Karlíková devoted her undivided attention and time to listening to the voices of birds and frogs, but she was also interested in other ambient sounds, and contemporary music, which she occasionally transcribed into drawings. She examined the voices and behavior of animals and sometimes consulted in her observations with ornithologists and musicians. For her own field recordings she used a simple tape recorder and microphone, and later in the studio she listened to the recorded sounds so as to transcribe them by means of the touch of a pencil, charcoal or brush on sheets of paper. But mostly she worked directly in the landscape - either in her garden, or in the nearby forest valley stream, or in the meadows of the valley. In “real time” - often from dawn to dusk - she represented the songs of individual birds or the dawn chorus in seismographic lines.
O.K.Bird voices, 2004, pencil on paper
To exhibit such a collection of drawings, while at the same time not reducing the richness and subtlety of the details, was a difficult task. The design for the installation at the Gallery VŠUP used a relatively small space to evoke the situation where many drawings originated. A dimmed atmosphere of calm and quiet is a suggestion for the visitors to try to find an intimate approach to the collection. An old table made of fir wood and one chair are borrowed from the house where Karlíková lived and worked. Video sequences of approximately 150 drawings projected on a white sheet of paper lying on the table convey a sense of touch as if browsing through the drawings. These virtual images are accompanied by several original scrolls - horizontal banners of large size. A long static sequence into the dawning rural scenery of a forest or meadow creates the impression of a particular place and at the same time symbolically evokes cyclical rhythms of fading of darkness and light. The view into a landscape at dawn is accompanied by a composition of field recordings made in countryside.
O.K.Song of the turkey, 2004, pencil on paper
For many years Karlíková stubbornly used to get up early in the morning to scratch the surface of the dozens of drawing papers by immediate captures of impressions of seemingly ordinary birds songs or the buzzing of insects. The genuine value of those drawings, prints and paintings does not consist in the elegant gesture or virtuosity of handwriting in a patchwork of lines. They are rooted in her demand to communicate with the landscape, to capture intuitively the touch of inner pulsations and flow of a universal language, shared by people, animals, all living creatures. We are still in the thrall of the traditions of logocentric culture, based on the assumption that language as a formalized system of signs is an exclusively human (or transcendental) phenomenon, assuming that no other animal can really understand the speech or communication of other beings. This position separates us from a world woven of colors, shapes, movements, vibrations and structures. What is essential is that people would remain indifferent or even deaf to the musicality of the universe of nonhuman sounds. The world is permanently “speaking” to us, and we are constantly responding by polluting it with the industrial noise of machines. The growing interest in the work of Olga Karlíková suggests that this paradigm has in recent decades slowly started to disintegrate.
Dagmar Šubrtová, Miloš Vojtěchovský
Vít Zavadil, Slavík obecný, Nightingale, from CD Audible landscapes.
O.K.Bird songs, inkt on paper, 1993

O.Karlíková, foto by Dagmar Hochová, 1999?


On the occasion of the exhibition is a limited edition of released audio recordings from a collection of birds and frogs by ornithologist Vit Zavadil, who collaborated with the artist on this topic.
concept of the exhibition: Dagmar Šubrtová, Milos Vojtěchovský in cooperation with Olga Jeřábkovávideo: Milos Vojtěchovský, Michal Kindernay, Lenka Dolanová, Markéta Cílečková.




video editing: Michal Kindernay, programming: Krystof Pešekfield recordings: Miloš Vojtěchovský, english correction: Lloyd Dunn, installation: Dagmar Šubrtová, Milos Vojtěchovský, Michal Kindernay, Kryštof Pešek, Ondřej Vavrečka.
a view of the installation
public is invited to submit the videos of dawning landscapes, which will be incorporated in the current installation. technical conditions: static sequence, HD video, mpeg4, footage minimal 35 min. SD card.
CD: recordings: Vit Zavadil, sound editing: Stanislav Abraham, graphic design: Michal Kořán