Membra Disjecta pro Johna Cage: chceme říct něco o Johnovi...ale co?

kurátoři: Jozef Cseres & Georg Weckwerth

DOX Praha, 25. 5. - 20. 8. 2012
(psáno pro Ateliér)


John Cage (1912-1992), Where R = Ryoanji (3R/17), 1992, Pencils on handmade Japanese paper, 25.4 x 48.3 cm, The John Cage Trust, Red Hook, New York, Photo: David Heald/SRGF, New York, © The John Cage Trust at Bard College.

Rok 2012 (kdy vedle ohlášeného konce světa uplynulo také sto let od narození Cage) byl pro všechny Johnovi příznivce kýženou příležitostí pro oslavy, velkolepé i komorní výstavy, koncerty, publikace a jiné radovánky, organizované napříč geografickými a kulturními poledníky. Počínaje samozřejmě přes USA (kde možná jeho jméno není zdaleka tak slavné, jak by to vypadalo). Británii, Německo, Rakousko, Japonsko až po Čechy, Maďarsko nebo Polsko. Dokonce v Pekingu a v Moskvě narazíme na netu na festivaly věnované Cageovi.

Lugosi Lugo László: John Cage v Szombathely, 1986
Nezaznamenal jsem kupodivu žádné cageovské aktivity v Mongolsku, Jordánsku, Filipínách, Africe, Vietnamu, nebo Laosu. Bylo by možná potřebné iniciovat jakousi srovnávací studii o ozvěnách a revokacích jednoho z "ikonických umělců" euroatlantické civilizace druhé poloviny 20 století v ještě exotičtějších kulturních kontextech, než je střed Evropy. A myslím, že by to bylo namístě, protože právě on nemalou mírou přispěl k zeslabení arogance a ignorance Západu k mimoevropským, zejména východním duchovní obzorům a hodnotám. Důležité je si uvědomit, že přitom zůstával bytostně americkým fenoménem, soudruhem ve společenství svých (skoro) současníků-spolu, či vizionářů jako byli Charles Ives, Christian Wolff, Henry Cowell, Harry Parch, nebo Conlon Nancarrow.
Předem je třeba předestřít, že výstava Membra Disjecta není zamýšlena jako oslava proteovského zvukotvůrce samotného. Je mnohem spíš svědectvím o nejrůznějších interpretacích a představách, které jeho osobnost, případně její mediální reflexe vyvolává u přibližně 60 autorů, které oba kurátoři vyzvali k účasti. Vystavující mimochodem patří do nejrůznějších koutů a pater světa umění a slovensko-rakouský kurátorský příspěvek Josefa Czerese a Georga Weckwertha zapadá do příběhu cageiánských kontaktů, datovaných minimálně od roku 1964, kdy Cage a David Tudor hráli s Merce Cunningham Company v Praze, v Ostravě a ve Vídni
Nevím jestli Cage, nebo Tudor, někde ve svých pamětech reflektovali svoji zkušenost z cest za železnou oponu. Nikde jsem nic nenašel. Ted Turner hledá možné inspirace ze strany válečných emigrantů ze střední a západní Evropy, kteří tvořili v letech 1938 až 1945 silnou kulturní enklávu ve Spojených Státech. A nemusel to patrně být jen Arnold Schoenberg, Max Ernst, Marcel Duchamp a Moholy Nagy. Viceversa  jméno John Cage za železnou oponou rezonovalo od poloviny 60 let sice exoticky vzdáleným, ale mentálně vlastně neuvěřitelně spřízněným závanem svobody a revolty proti maloměšťácky ztuhlým a beznadějně nudným kánonům místního (ne)angažovaného umění.
viz: The Freedom of Sound. John Cage behind the Iron Curtain
November 23, 2012. - February 17, 2013.Ludwig Muzeum, Budapest
http://www.ludwigmuseum.hu/nyomtat.php?tipus=kiallitas&id=805

Zleva: Robert Rauschenberg, Merce Cunningham, překladatel František Fröhlich, John Cage, Vladimír Lébl. Divadlo hudby, 1964 (Miro Chvojka, z pozůstalosti V. Lébla)
V roce 1969 kolovala výzva, aby umělci přispěli k výstavě věnované památce Marcelu Duchampovi, který zemřel rok předím. Cage tenkrát vytvořil multiple skládající se z jedné litografie a čtyř plexigramů, sestavovaných v nahodilém pořadí. Plexisklo nechal potisknout textem generovaným podle čínské Knihy proměn. Poctu Duchampovi nazval Cage (podle komentáře Jaspera Johnse) se smyslem pro umění paradoxu: „O Marcelovi nechci říct nic“. Traduje se, že od té doby se Cage také začal soustavněji zabývat vizuálním uměním. A podtitul výstavy Chceme říct něco o Johnovi (Wanting to Say Something About John) je aluzí na tento příběh.

Mirko Chvojka: John Cage v pražském Hudebním divadle (s Františkem Fröhlichem, Vladimírem Léblem) 23 září roku 1964. (Miro Chvojka, Archiv paní Evy Léblové).

Než převzal výstavu v mírně pozměněné podobě pražský DOX byla ke shlédnutí od února do května 2012 ve vídeňském Museumquartier. Obsahuje díla řady Cageových spolupracovníků a přátel, renomovaných umělců, i práce těch méně známých, některé byly vytvořeny přímo pro tuto výstavu. Výstava neklade rozdíly mezi velkými a malými jmény, malbou, kresbou, grafikami, kolážemi, grafickými partiturami, fotografiemi, instruktáží, plastikami, instalací, video páskami a audioinstalací. V DOXu bylo představeno také jedenáct prací, které nebyly ve Vídni, ale vznikla v rámci několikadenního workshopu. Pražská verze byla dostatečně rozsáhlá na to, aby se projevila její heterogenita a vpravdě hybridní postmoderní nátura, podpořená a přiznaná latinským významem termínu membra disjecta.

Výstava je frázována do několika oddílů s názvy jako Silence, Happy New Ears!, Composition, Indeterminacy, Anarchy, Notations, Where Are We Eating? and What Are We Eating?, Where Are We Going? and What Are We Doing? Writing through a Statements odkazujících na některé tituly Cageových esejů, knih a textů. V úvodním textu kurátorů stojí, že toto rozdělení si vynutila různorodá, či nesourodá povaha děl, které se umělci na výstavu rozhodli zapůjčit, nebo je přímo pro výstavu vytvořili. V prohlášení také uvádějí, že „výstavní projekt se pokouší připomenout význam Johna Cage v současném intolerantním světě, kde agresivní a hamižné instituce jsou schopny zbavit každou myšlenku jakékoliv souvztažnosti, nebo respektu k jeho autorovi a změnit ji ve zboží“. Vzhledem k tomu, že výstava v Doxu neměla doposud v masových médiích mnoho rozsáhlejších recenzí, které by ji kriticky zhodnotily, je nesnadné posoudit, nakolik poslání cageovských apoštolů u nás padlo na žírnou půdu. (A2 č. 21/2012, Martin Blažíček: Houbaření pro Johna Cage )

Morgan O'Hara,Live Transmission, 2002
Škoda je, že veřejnost ani v Praze, ani v Ostravě neměla dodnes příležitost se setkat s výtvarným dílem Johna Cage nezprostředkovaně a přímo. Bez tohoto významového a estetického rámce je poslání pražské výstavy nutně jen dílčí. Cageovo výtvarné dílo není (na rozdíl od jeho hudebního odkazu) příliš rozsáhlé, ale například výstava Every Day is Good Day, (kterou v roce 2010 kurátorsky připravil jeden z vystavujících na Membra disjecta Jeremy Millar pro Hayward Touring a Baltic Centre) vzbudila ve Velké Británii pozitivní ohlas. Cage sám spolupracoval ke sklonku života intenzivně na přípravě výstavy vlastních kreseb a grafik Rolywholyover (nesnadno přeložitelný titul si vypůčil z Finneganových nářků Jamese Joyce) s kurátorkou Muzea současného umění v Los Angeles Julií Lazar. Výstava byla realizována až rok po skladatelově smrti v roce 1992 pod názvem Rolywholyover A Circus for Museum a vyšel k ní katalog.
John Cage, Rolywholyover A Circus, Installation view, September 12-November 28, 1993, MOCA-Los Angeles.
Architektura a obsah výstavy se údajně měly řídit principem náhody a koncept se proměnil v cosi jako hudební kompozicí pro muzeum než v scénografii pro klasickou výstavu. Podle umělcových slov se měla expozice proměňovat takovou měrou, že by ji „návštěvník, který přijde podruhé ani nepoznal“ a měla se podobat „spíš cirkusu, než galerijnímu světu“.
Koncept britské výstavy Every Day is Good Day (2010) podle recenzentů stavěl naopak na umírněnosti, směřování k sublimitě, prostoru, prázdnotě, světle, které Cageovým mistrovským kresbám a grafikám teprve dají vyniknout. Prvek ambivalence a smysl pro rovnováhů extrémů je patrně zakódován v mnoha Cageově dílech a snad i v jeho osobnosti: hravá anarchie a dětsky tvořivý chaos na jedné straně a soustředěná pracovitost, vzývání velkého ticha a disciplinované sledování plynutí času na straně druhé.
 Every Day is Good Day, Baltic Center, 2010, http://www.balticmill.com/
Nemůžu říct, že by se kurátorům podařilo onu poli-můzickou vyrovnanost, o kterou by se třeba pokusil Cage, kdybychom mu dali ještě poslední možnost, dosáhnout. Výstava mi připadla hodně postavená z perspektivy místní c.k. interpretace a hodně "fluxusová", i když Fluxus tvoří jen jednu vrstvu, kterou bychom v jeho díle mohli najít. Jako její nesvětlejší body zasvítily občasné a překvapivé rezonance mezi cageánským a českoslovanským smyslem pro ironii. Ať už šlo o partitury Milana Adamčiaka, nebo o ožvýkané sochy jezevčíka Bruna Mariana Pally.


Milan Adamčiak, portrét

Instalace Mariana Palla a Bruna v Doxu, foto Jiří Šigut
Ke století Johna Cage připravili jeho ctitelé (jak už bylo zmíněno zhora) řadu akci, výstav, koncertů, festivalů, symposií, publikací, Cd edicí.. atd. Dobrali jsme se prostřednictvím všecho toho oslavování blíž ke cageiánskému odkazu? Jak je na tom naše ochota porozumět jeho konceptům o vnímání zvuků, svobodě, poezii, tichu a hluku? Mohl třeba být  Cage dokonce jaksi normativní ve svém zenové nauce pokorného a svobodného vzdání se vlastního ega? Opravdu svým dílem pomohl posluchače zbavit se předpojatostí, snobství, elitářství ve vztahu k idejím rovnoprávnosti a terapeutické funkce hudby (a obecně kultury?) ...Vlastně nevím.. nějak se mi nechce už říct o Johnovi skoro nic, tak jako to to John prohlásil o Marcelovi...Bylo tohto už tolik řečeno, že se mi vkrádá na mysl ta profláknutá Wittgensteinova glosa o tom, že někdy je potřeba o některých věcech mlčet..
Instalace v Doxu
Každopádně nelze neocenit ocenit, že šlo o první vět pokus propašovat osobnost Johna Cage do popkulturního povědomí. A to už samo o sobě je pozitivní... nebo..?
Praha prosinec 2012
Vystavující: Milan Adamciak (SK), Tyler Adams (US), Stephen Addiss (US), Robert Ashley (US), Sam Ashley (US), Conny Blom (SE), William Brovelli / Margaret Leng Tan (US/SG), Arturas Bumšteinas (LT),  Christopher Chew /Margaret Leng Tan (US/SG), Nicolas Collins (US), Philip Corner (US/IT), Alvin Curran (US/IT), Arnold Dreyblatt (US/DE), Julius Deutschbauer (AT), David Dunn (US), Peter Graham (CZ), Sabine Groschup (AT), Milan Grygar (CZ), Franz Hautzinger (AT), Pierre Hébert (CA), Gary Hill (US), Steven Holl (US), Svetozár Ilavský (SK), Hilary Jeff ery (UK/NL), GX Jupitter-Larsen (US), Ray Kass (US), Hassan Khan (EG), Barbara Klemm (DE), Alison Knowles (US), Richard Kostelanetz (US), Petr Kotík (US/CZ), Joan La Barbara (US), Brandon LaBelle (US), Alan Licht (US), Alvin Lucier (US), Christian Marclay (US/CH), Benoît Maubrey (US/FR/DE), Jeremy Millar (UK), Gordon Monahan (CA), Charlie Morrow (US), David Moss (US/DE), Morgan O’Hara (US), Marian Palla.

 
Cage sedí (pravděpodobně) na soše Magdalény Jetelové, což je další podivuhodná serendipita mezi Čechami a Cagem. John Cage (Frankfurt am Main, 1987) foto © Anatol Kotte.

http://www.dox.cz/cs/vystavy/membra-disjecta-pro-johna-cage

i už v roce 1963 se Cage účastnil záhřebského hudebního Bienále. Ted Turner sleduje ve svém článku John Cage as Cold War Democratic Theorist možné vlivy, které na Cage měli středoevropští emigranti například Moholy Nagy, se kterými se setkával během 40 let v Mills College. http://johncageyear.pl/sympozjum.php

Skladatel a překladatel Jaroslav Šťastný zmiňuje ve své studii věnované vztahu československé hudební kultury ke Cageovi zajímavé paralely například s tvorbou Rudolfa Komorouse, nebo Jana Rychlíka.

The Reception of John Cage's Music in the Czech lands and Slovakia, Stastny, Jaroslav, Musica Bohemica et Slovaca, 2012

http://www.newalbion.com/artists/cagej/autobiog.html

BUJNOVSZKY Tamás / Ludwig Múzeum - Kortárs Művészeti Múzeum Adattára