Wodiczko

Děti jistého věku a přirozeného talentu vládnou schopností vidět tváře, či obličeje v nejrůznějších zdánlivě, i skutečně neživých předmětech: ve kmenech a korunách stromů, skalách, na zdech, domech, průjezdech, kávové sedlině, atd. U některých psychóz a při intoxikaci halucinogeny lze takovou “montážní představu”, (jak to odborně nazýval profesor Vondráček) vyvolat uměle a stimulovat. Ne vždy je zkušenost zažít obživnutí architektury, nebo sochy zrovna příjemná. Puškinův Mědený jezdec je příběh fantasmagorické noci, kdy hrdinu povídky Jevgenie pronásleduje po záplavami postiženém Petrohradu jezdecká socha Petra Velikého, kterou si dovolil v hnutí mysli proklít.

 

Krzysztof Wodiczko se podobným “speciálním efektům”, nebo intervencím do noční městské krajiny věnuje už od 80 let. Za tu dobu navrhnul a realizoval sérii velkoplošných projekcí fotografických, nebo pohyblivých obrazů na fasády architektury. Jejich příběhy, nálada a vyznění nejsou ovšem nikterak zábavné, čarovné ani humorné. Jsou svým měřítkem trochu patetické a obsahem dosti didaktické. Radikálně torpédují formu spektálu – jsou pravým opakem toho, co bychom od podobných světelných happeningů v současných metropolích očekávali.

V poznámce se nebudu věnovat rozboru celého Wodiczkova dílo, které je v Čechách právě k vidění poprvé - (což je ehm ehm dalším svědectvím o provinčnosti místní kulturní scény) - na výstavě v Doxu. Pozoruhodná je hlavně okolnost, že uspořádáním výstav typu umělce jako je například Wodiczko, nebo tématem předchozí tématické výstavy Kartografie naděje naplňuje u nás instituce Doxu důležitou, nezastupitenou a přece trochu divnou úlohu arbitra vkusu a představ o tom, co současné světové a angažované výtvarné umění.

 

Wodiczko patří pravděpodobně mezi nejúspěšnější současné umělce pocházející z východní Evropy, jimž se podařilo prosadit se na mezinárodní scéně. Dnes působí jako profesor na vysoké škole designu (užitých umění) na Harvardu v Cambrdige, předtím dlouhá léta vedl CAVS (Centrum pokročilých vizuálních studií) na MIT, které založil po válce jiný slavný emigrant z východní Evropy Gyorgy Kepes. Wodiczkovým realizacím, vycházejícím z poetiky polského konceptuálního umění 70 let se po emigraci do Kanady a USA dostalo pozornosti. Ale okolnosti a zkušenosti emigrace posunuly přemýšlení autora směrem k širším společenským, politickým a technologickým teritoriím a konsekvencím. Dnes je z něho skutečná celebrita.

Wodiczko se dlouhodobě a tvrdošíjně věnuje angažovanému umění. Artikuluje, ukazuje a nechává rezonovat problémy bezdomovectví, imigrantů, obětí domácího násilí, válečných veteránů rasových minorit. Hledá rámec, kde by podobně handikepovaní a umlčení aktéři mohli být naopak lépe vidět a slyšet, dostalo se jim pozornosti. Umělec zde na sebe bere spíš roli dokumentaristy, režiséra nebo prostředníka. K tomu si zvolil (zdánlivě paradoxně) ambivalentní médium, které je ekonomicky a systémově obyčejně pod kontrolou mocných tohoto světa: politických, finančních, korporativních, šoubiznysových manipulátorů obecného vkusu. Velkoplošnou projekci světelných obrazů na architekturu sledovanou stovkami okolostojících.

Albert Speer, Pavilion Třetí říše, 1937

Tradice podobných slavností mají poněkud temnou příchuť, historie je svázána nejen s poprockovými koncerty, ale například s estetikou Třetí říše, které pro nacisty navrhoval v Berlíně Albert Speer, nebo s masovými hapeningy totalitní komunistické Číny, nebo SSSR. V Zimbabwe africký diktátor Robert Mugabe nařídil svým píár poradcům, aby vyvinuli technologii, která by umožnila večer promítat jeho gigantický portrét do mraků na oblohu.

 

Wodiczko obrací šikovně pozice pasivních “aktérů” - tedy diváků spektáklu. Nechává je mluvit a interagovat s lidmi na náměstích pomocí transpozice zvětšeného měřítka a amplifikace: diaprojektoru, videokamery, projektoru a zvukové aparatury. Obrazy jsou promítané na fasády nejrůznějších městských struktur, které většinou reprezentují nástroje Moci, Kontroly a Systému.

Výstava v Doxu představuje v přízemí řadu takových intervencí do veřejného prostoru, které Wodizcko realizovat vlastně po celém světě Lze je vnímat také jako jakýsi předobraz nedávné módy tzv. mappingu – projekce počítačově upravovaných videoobrazů, adaptovaných na povrch, na nějž jsou promítány. Wodiczkovy projekce jsou antitézí efektní estetiky reklamních spotů a podprahového brainwashingu, které jsou pro digitální styl mappingu charakteristické.

Postavy promítané na fasády mluví o svých traumatech, tragických životních okolnostech, někdy o snech, občas se fasáda stává antropomorfickou hybridní bytostí, kariatydou, čímsi mezi člověkem a barákem, plochou postavou, mumlající slova a temných zákoutích skutečnosti, o stínech a hlubokém nevlídném podvědomí postmoderní metropole.

„V devadesátých letech jsem začal ve svých projektech využívat videotechnologii k naračnímu animování pomníků slovy a gesty obyvatel města. V těchto projektech využívám ve veřejném prostoru vizuální i akustickou sílu projekčního zařízení k přenosu, ozvučení
a zviditelnění těch obyvatel, kteří nejsou vidět a slyšet“, Krzysztof Wodiczko.

Pro pražskou výstavu připravil Wodiczko novou instalaci OUT/INSIDE(RS), v koprodukci Doxu s nevládními iniciativami ve Šluknově. Na tváře představitelů pantheonu českých národoveckých dějin jsou mapovány mluvící obličeje anonymních rómských mladíků a děvčat, svěřujících  neobratné představy o vlastní identitě, o svých vyhlídkách na vymanění se ze situace, do které se bez vlastní viny narodili. Scénografická divadlení atmosféra instalace připomíná trochu hauntologický nádech prací jiného mistra promítaného videoobrazu v galerii: Tony Ouslera. Ten pomocí malých videoprojektorů animoval (nebo dodnes animuje) neživé loutky, rozmístěné v různých koutech a rozích interiérů. Trčící, či v koutech zhroucené panáky, nebo fragmenty obličejů nechává Ousler tlachat, naříkat, stěžovat si a mumlat o svých banálních a zaměnitelných životech.

Tony Ousler, The Magical Number Seven, Plus or Minus Two

Instalace OUT/INSIDE(RS) působí překvapivě silně, když se zamyslíme nad tím, že loutky Jungmanna, Smetany, TGM, nebo Karla Havlíčka Borovského svěřují své škobrtavé myšlenky přes bariéru času, filtr rasy a třídního původu.

 „Jedním z cílů tohoto designu je rozšířit použití komunikačních médií na ty, kteří k nim nemají přístup, ale potřebují je ze všech nejvíce, a na ty, kteří k nim sice přístup mají, ale nedokáží je kriticky využít."

OUT/INSIDE(RS) podobně jako další Wodiczkovy díla zde otevírají nejen lokálně aktualizovaná traumata vyplývající ze sociální exkluze, hegemonie, kontroly a moci. Instalace je umístěná v prostorech galerie současného umění, kde cena vstupenky automaticky odrazuje od vstupu větší část veřejnosti. Galerie je určena hlavně pro turisty a pro “místní lepší” společnost, bohatší společenskou třídu, zastupovanou hlavními mecenáši programu Doxu. Galerie se prezentuje jako projev sociálně angažovaného přesvědčení nejen zmíněného umělce, ale i kurátora a mecenášů zmíněné instituce. Wodiczko v různých rozhovorech, promítných v instalaci, celkem jasně, i když snad trochu didakticky o těchto pocitech a problémech mluví. Bylo by zajímavé, kdyby se zřetelněji ke svému stanovisku přihlásil jeden z nejbohatších českých podnikatelů, jehož podpora umožňuje Doxu v Praze existovat a realizovat podobné, jistě dost nákladné výstavní projekty.

Jeho fotogenickou tvář by mohl Wodiczko klidně promítnout na fasádu Doxu, která je k tomu skvěle přizpůsobena. Z jakéhosi důvodu zatím nad Doxem zlověstně krouží lunaparkově ošklebená lebka Davida Černého.

http://www.dox.cz/en/

http://www.gsd.harvard.edu/#/people/krzysztof-wodiczko.html